Počátky samostatného Československa poznamenaly nejen velké národnostními rozpory a prudké spory o jeho hranice, ale také tíživé sociální problémy. Jen na počátku roku 1919 bylo evidováno 250000 nezaměstnaných. Ceny vzrostly závratnou rychlostí, což se ovšem vůbec nedalo říci o mzdách. Odhadovalo se, že reálná mzda poklesla na 37% úrovně roku 1913.
Euforie nad získáním samostatnosti přehlušila minulé utrpení i současné nesnáze jen na čas. Když si pak lidé uvědomili své potíže, reagovali na ně možná o to prudčeji, oč doufali, že nová republika napraví všechny staré křivdy a ztiší nové bolesti – výsledkem byly bouřlivé demonstrace, hladové bouře a útoky na obchody s potravinami a spotřebním zbožím.
Tato situace vyžadovala energická opatření, 10. prosince 1918 přijalo Národní shromáždění zákon o státní podpoře v nezaměstnanosti. Uzákonění osmihodinové pracovní doby 19. prosince 1918 rovněž rozmnožilo pracovní příležitosti a ulehčilo postavení pracujících – stát tím ale dal také jasně najevo, že mu na přáních dělnictva záleží. Význam odborových organizací v hájení zájmů zaměstnanců zdůrazňovala skutečnost, že jako zpravodaj o tomto návrhu vystoupil Rudolf Tayerle. (Tento zákon schválilo Národní shromáždění již na své první schůzi 14. listopadu, kdy mj. také rozhodlo, že Československo bude republikou a jejím prezidentem se stane T. G. Masaryk.)
Zákon o osmihodinové době pracovní stanovil, že v závodech, podnicích a ústavech provozovaných živnostensky nebo státem, veřejnými či soukromými svazy, fondy, spolky apod., nesmí zaměstnání trvat déle než 8 hodin během čtyřiadvacetihodinového dne nebo nejvýš 48 hodin týdně. Zákon platil i pro osoby pravidelně zaměstnané v zemědělských a lesních podnicích. V hornických podnicích se počítání času komplikovalo dopravou na konkrétní pracovní místo – tím se však směna nesměla prodloužit o více než 30 minut. Při mimořádně těžkých podmínkách (vysoká teplota, nedostatečné větrání apod.) mohl báňský úřad v dohodě se správou závodu a dělnickými důvěrníky nařídit, aby doba práce včetně dopravy nepřesahovala 7 hodin.
Pokud by nastala např. v důsledku živelných událostí a nehod zvýšená nutnost práce, mohla být pracovní doba také prodloužena, ale jen po dobu 4 týdnů v roce a nejvíce o 2 hodiny denně. Jinak každé prodloužení práce (nad 8 hodin denně) se muselo považovat za práci přes čas a příslušně zaplatit. Ale ani tato práce přes čas nesměla trvat déle než 20 týdnů nebo 240 hodin v roce. Pro eventuální další prodloužení práce o 2 hodiny denně na dobu nejdéle 16 týdnů se musel vyžádat souhlas od nadřízených orgánů a úřadů.
Zákon stanovil také přestávky v práci, na nich se mohli zaměstnanci a zaměstnavatelé dohodnout, ale v každém případě po 5 hodinách nepřetržité práce měla následovat nejméně patnáctiminutová pracovní přestávka, v případě mladistvých již po 4 hodinách. Jednou týdně se zaměstnancům musela poskytnout přestávka v délce 32 hodin. Pokud tomu nebránily technické potíže, měla připadnout na neděli. Pro ženy začínal tento klid vždy již v sobotu v 14 hodin.
Noční práce se povolovala jen v případě podniků, kde se provoz nesměl z technických důvodů zastavit. Pracovat v noci směli jen muži starší 16 let, ženy jen výjimečně. Děti pod 14 let se nesměly zaměstnávat vůbec, mladiství mužského pohlaví do 16 let a ženského pohlaví do 18 let mohli vykonávat jen lehké práce, které nenarušovaly jejich tělesný vývoj a neškodily zdraví. Zákon končil důležitým ustanovením, že podniky, v nichž se podle něj zkrátí pracovní doba, nesmí se z tohoto důvodu snížit mzdy, vyměřovaná podle pracovní doby.
Zákon o osmihodinové pracovní době přinášel tedy i další důležitá ustanovení, týkající se nedělního klidu nebo práce dětí, žen a mladistvých. Tato mimořádně důležitá norma byla v jednotlivostech ještě mnohokráte upravována, její ustanovení, zejména prodlužování pracovní doby a práce přes čas, byla v méně příznivých dobách zhoršována v neprospěch zaměstnanců, ale jako celek neztratila nikdy platnost.