Odborové hnutí se vytvářelo od počátku 19. st. v souvislosti s procesem emancipace námezdně pracujících, zejm. dělníků, k hájení a prosazování jejich zájmů. Zpočátku šlo prakticky o zvyšování mezd a zkracování pracovní doby. H.o. vždy usilovalo o zakládání odborových svazů a jejich sdružování ve větší celky, jeho typickou metodou prosazování děl. požadavků bylo a je organizování stávek, i když zejm. v současné době používá i běžné způsoby uzavírání dohod se zaměstnavateli. Je to prakticky trvalé hnutí, protože i dnes jsou odbory všeobecně rozšířené a akceptované, fungují jako spojovací mechanismus mezi požadavky zaměstnanců a zaměstnavatelů.
První oficiální odborové organizace (trade-uniony), začaly vznikat v Anglii v první polovině 19. st. po zrušení zákonů, které zakazovaly zakládat děl. sdružení. První pokus o založení jednotné celostátní odborové ústředny byl učiněn v r. 1834, ale ke skutečnému procesu sjednocování místních trade-unionů v oblastním a celostátním měřítku došlo až v 50. a 60. l. 19. st.
Úsilí sjednotit odborové spolky v Čechách v jednotnou odborovou organizaci vyvrcholilo na 1. všeobecném sjezdu ve Vídni r. 1893. V r. 1897 se z iniciativy pražských kovodělníků sešel v Praze sjezd čes. odborových a vzdělávacích spolků, na němž byla založena samostatná čes. odborová ústředna.
Po 2. svět. válce zaujalo dominantní pozici Revoluční odborové hnutí, jež se stalo plně převodovou pákou politiky KSČ. Vrcholným orgánem jednotných odborů byla Ústřední rada odborů (ÚRO). Odbory ztratily až do r. 1989 valnou část svých tradičních funkcí.
Začátkem 90. l. se vytvořilo více než 60 samostatných odborových svazů a komor.